2. Potřeba koordinované ochrany: Zákon uznal, že účinná ochrana druhů vyžaduje koordinovaný a spolupracující přístup mezi vládními agenturami, ochranářskými organizacemi a širokou veřejností. Snažila se vytvořit komplexní rámec pro ochranu a obnovu ohrožených druhů.
3. Právní ochrana: Před přijetím zákona neexistoval ve Spojených státech žádný komplexní federální zákon, který by poskytoval konkrétní ochranu a ochranná opatření pro ohrožené druhy. Zákon zavedl právní mechanismy, jako je seznam ohrožených a ohrožených druhů, určování kritických stanovišť a regulace škodlivých činností k ochraně těchto druhů.
4. Plány obnovy: Zákon nařídil vypracování plánů obnovy ohrožených druhů. Tyto plány načrtly konkrétní akce a strategie zaměřené na zvrácení poklesu populace, obnovu stanovišť a řešení faktorů přispívajících k ohrožení druhů. Plány obnovy hrály klíčovou roli při řízení úsilí o zachování a měření jejich úspěchu.
5. Mezinárodní význam: Zákon měl i mezinárodní dopady. Inspirovala další země k přijetí podobné legislativy na ochranu ohrožených druhů, což vedlo ke globálnímu pohybu směrem k ochraně biologické rozmanitosti. Zákon podpořil mezinárodní spolupráci v úsilí o ochranu a uznal vzájemnou propojenost druhů a ekosystémů přes hranice.
6. Veřejné povědomí a zapojení: Zákon zvýšil povědomí veřejnosti o důležitosti zachování biologické rozmanitosti a ochrany zranitelných druhů. Podnítil zapojení veřejnosti do ochranářských aktivit a motivoval jednotlivce, komunity a organizace, aby přijaly opatření na podporu obnovy druhů.